Předmluva že života
Přistání bylo takové, no „anglické“. Opravdu jsem myslel, že tím křídlem škrtne. „Prásk“, narval to na dráhu, rozkaz zněl jasně: přistát za každou cenu. Nestandardně prudké brzdění a opuštění ranveje až na konci dráhy. Uf.
Malé roztomilé letiště, takové naše „Brno“ opouštíme autobusem A1 do centra Bristol se zpáteční jízdenkou za 15 liber na osobu. Jízdenky koupíte přímo u řidiče kartou, ale pro ty konzervativnější je k dispozici i aplikace.
Od autobusu pár set metrů do samoobsluhy na nákup a hurá se ubytovat. Zapomněl jsem vám napsat, že ubytko jsme vybírali na letišti. Slevy na „last-minute“ nebyli takové, jaké jsme si představovali, tak si klidně ubytování objednejte už před odletem. Podruhé v Anglii jsme si ověřili, že Angličané nejsou obchodníci. Ceny drží, i když nakonec neprodají. V jiných zemích máte i 50% slevu v odpoledních hodinách na tentýž den.
Opakovaným velkým překvapením je nízká cena a vysoká kvalita potravin. Za 600 korun máme plnou tašku dobrot. O tomto bych mohl napsat samostatný článek, protože jsem velmi rozhořčen, za jaké peníze se u nás v Čechách prodává odpad a kvalita ani nejde sehnat. Určitě na to má nemalý podíl i fakt, že v Anglii je DPH na potraviny 0%.
Ubytování nakonec vybrala žena a je skvělé. V Anglii se připravte na vysoké ceny ubytování, a to více než dvojnásobné, než je světový standard. My vybíráme levné ubytovani, ale se snídaní, manželskou postelí a koupelnou na pokoji. Za tento na Anglii „nadstandard“ žena dala na dvě noci 4277Kč.
Počasí se nám vydařilo typicky anglické, takže leje, leje a leje. Bristol je svou rozlohou malý, proto plánujeme veškeré památky navštívit pěšky. Naše první cesta vede k….
Clifton suspension bridge.
Řeka River Avon protékající skrze Bristol má jednu zajímavost. Její hladina se s přílivem a odlivem, který je 2x denně, mění o mnoho metrů. Mořeplavci na toto v přístavech Bristol vyzráli tak, že na začátku a na konci města postavili zdymadla a při odlivu řeku uzavírají. Hladina v přístavu je tak stabilní, ale řeka přístav obtékající svou podobu mění.
Jdeme po nábřeží plného bahna, kocháme se zdymadlem a obnaženými pilíři mola. Zase jsem zapomněl odbočit a protáhl jsem nám procházku, čímž se nám naskytl pohled na most zespodu. Podél řeky vede železnice a cestou jsme narazili i na staré železniční mosty, které jsou dnes používány pro veřejnou dopravu. Ten pocit, když se brodíte po polní cestě bahnem, džíny špinavé, přemýšlíte, že takto nemůžete do letadla, kde to vyperete a následně zpětně zjistíte, že ta železnice, suchá čistá cesta po kolejích, byla jen nepoužívaná vlečka, po které jsme mohli jít.
Británie měla nejhustší železniční síť na světě. Díky ekonomické neudržitelnosti 1/3 zrušila. Tím vznikli zajímavé zákoutí o kterých byl natočen dokumentární pořad.
Následuje výšlap od paty mostu do nekonečného kopce. Nahoře se za prudkého větru naskýtá nádherný pohled do krajiny. Já jsem vše jistil zpoza pilíře a žena šla hrdinně pořídit fotografie vstříc hurikánu. Občas ji o krůček vrátil, ale když jsem ji od života neodradil já, tak nějaký ten vánek s ní nehne. Já technik, vypočítávám odhadem konstrukční pevnost oceli v tahu při dynamickém zatížení a frekvencích pohupování konstrukce a ona si do toho vlnění s příspěvkem poryvu větru ještě poskakuje. Jako vždy k sežrání.
Na druhé straně řeky na nás čekal soukromý pub. To jsme ale ještě před vchodem nevěděli a hrdinně se vrhli dovnitř. Promočení skrz na skrz jsme se nenechali odradit a urputně si nárokovali svařený Cider. Poprvé se mi vyplatilo tvrdit, že nerozumím a že ven by ani psa nevyhnal, natož turisty. Tak prý nám poskytnou azyl u baru. Cider byl skvělý. Jeden pro úsměv a druhý na smích. Pub opouštíme s vřelou náladou.
Anglická kuchyně a potraviny jsou oproti našim výrazných chutí. To nejen v jídle, ale i v nápojích. Vše chutná velmi plně a vyvolává pocit nadstandardní kvality.
Výšlap na rozhlednu byl dalším dobrodružstvím, neboť dvoupatrová rozhledna šlehaná západním větrem byla stabilizační výzvou. Ona tedy stabilní byla, ale my ne. Neslyšíte vlastního slova a v tom očividně turista na vás řve anglicky, že jsme spolu letěli letadlem z Prahy. Že máme špatné počasí a mnoho dalších slov, které jsem při poryvech větru nepochytil. Zlato na mě: „co říkal?“. Tak jí to tlumočím a on, jó vy jste Češi. 🤣😂🤣. Tak hlavně, že jsme si pokecali anglicky. 😂
Z rozhledny jsem sebevědomě zavelel: „směr katedrála“ a úspěšně jsme se vydali do údolí. Katedrála z venčí vypadala monumentálně, plná studentů a s nápisy zákaz vstupu… Co? Cože? To asi bude škola viď 😂. No ale nádherná škola.
A to už se dostáváme před katedrálu, před kterou je přes padesát metrů dlouhá kašna, která průzračností vody strčí do kapsy i Vltavu před vybudováním Pražské čističky odpadních vod. Anglie je prostě stát mnoha podob. To už jsme u vchodu do katedrály, kde nás ochotně vítají žebráci milodarů na provoz a údržbu. Přímo vám doporučují, že adekvátní dar je 5 liber. Nejdřív jsme nechtěli, já jsem proti těmto levným nátlakům, mají dát rovnou vstupné, ale potom si člověk uvědomí, že všechny vstupy na památky v Bristol jsou zdarma a když už i kostel jde s dobou a můžete obdarovat služebníka božího bezhotovostně… Zázemí katedrály dokonce nabídlo čisté toalety, vstřícnost a úsměvy na každém kroku. Starší ročníky zde ještě nejsou „nemocní“ a rozdávají díky s úsměvem za takové maličkosti, jako je uhnutí protijedoucímu kočárku po chodníku, přidržení dveří či daní přednosti. V Čechách mizící skromnost a vděčnost nám zde přišla všudypřítomná.
Překvapení neubývá, když se o pár metrů dále otevírá náměstí Milénia. Jakási směs moderny, techniky a umění okořeněné zábavním parkem.
Jednotřetinový amfiteátr a majákem v cípu, který i přesto, že jde o novější stavbu, působí více symbolicky než prakticky. Konzerty se zde pořádají pravidelně, byť je koncepčně zvláštní, že chcete-li couvnout od pódia, apadnete do vody.
Krátké sluníčko vystřídal prudký liják. Úprkem do genderově vyvážené kavárny s genderově vyváženými toaletami, na kterých jsem byl rád, že jako muž mohu tuto mísu použít ve stoje. Káva byla ale na anglické poměry výborná.
Přístav překonáváme přes otočný most a pokračujeme k vysokým jeřábům, které probouzí mou zvídavost. Tedy v době, kdy má zvídavost byla teprve probouzena, žena už zkoušela, zda ten vagón jde roztlačit.
Ještě že ty jeřáby byli zamčený, nevím, jak bych policii vysvětloval, že se jednalo jen o funkční zkoušku.
Tak jako samozřejmě, že je chodník vlevo i vpravo, ale pražce jsou silnější… já jí zbožňuju:
Muzeum staré plachetnice jsme bohužel nestihli včas, tak alespoň máme proč se sem vrátit:
Pokusili jsme se to obejít, ale bezúspěšně. Když však něco nejde, povede se něco jiného. Objevili jsme kresbu na stěně s příhodnou věží zdobící dnes již nefungující přístavní hodiny.
To už se pomalu blíží zakončení dne, kde nám Bristol přichystal poslední překážku. I když se řídíme heslem přelez, přeskoč, hlavně nepodlez, tak ty kamery ozdobené policejní stuhou vypadali funkčně. Takže ten zavřený most jsme raději obešli přes ten další.
Druhý den jsme si k snídani dali „Full english breakfast“ a to byla teda porce.
Zabalili jsme si své tři švestky a vydali se směrem do „hippies čtvrti“ . A opravu zde nezůstala cihla suchá, tedy oko pomalované, no však chápete…
Co se tedy musí nechat, že se Angličani snaží, opravdu se snaží Evropanům uvařit dobrou kávu, ale zatím jim to moc nejde. A tak cestou do kostela napůl vypité Latte navštívilo odpadkový koš. Jeden z posledních bobříků byl v podchodě, který se stává po dešti brodem. V kostele se ženy ujal vstřícný Angličan a vyprávěl ji dějiny předků. Když ho žena ubezpečila, že mu nerozumí, tak se usmál a zvýšil hlas, aby byl dobře slyšet 🤣.
Jak jsem již psal, ostrované starších ročníků jsou velmi vstřícní, komunikativní a slušní lidé.
Autobus A1 nás již veze na letiště, které má v přízemí zavřené dámské záchody a další jsou k dispozici až po odbavení. Organizovanost brněnského metra vás negativně překvapí. Hold anglie mnoha tváří. Po vystání obrovské fronty mi rentgen zjistil podezřelé předměty v kapsách. Byl jsem odveden stranou. Koukám na obrazovku se siluetou postavy, u které svítí vykřičníky u obou kapes. Celník se mě ptá, co mám v kapsách a vzhledem k tomu, že mé schopnosti angličtiny nedosahují až k posmrkaným kapesníkům, obouruč z obou kapes jsem je vytáhl a publiku předvedl s grácií ony posmrkané papírové chucvalce, jak kouzelník na silvestra. Po slově „ok“ jsem je schoval zpět do kapsy, což se nesetkalo s kladnou odezvou. Tak jsem hold kouzlo ukázal znovu: „tadá“. Asi anglický suchar, to zvednuté obočí nevypadalo jako uznání mého talentu. Potom jsem s rozpaženýma rukama musel vydržet jeho ohmatávání mého těla. Asi hledal, zda nemám ještě nějaké kouzlo v záloze. Nenašel. Propustil.
Opravdu zvláštní letiště, na kterém vám ve 13:15 nahlásí, který gate otevírají, otevřou ho a ve 13:21 vás nápis „Brána se uzavírá“ v odletové hale lehce znejistí. Ono B15 totiž znamená patnáctá brána směrem v pravo. Vezměte li v potaz šíři letadla a rozestupy mezi nimi, dostanete trasu, na jejímž začátku máte vše na háku a se zbývajícími sty metry se váš krok exponenciálně zrychluje, neboť konec je v nedohlednu. Zdá se, že Ryanair mají v lásce v celém světě a dostává ty nejvzdálenější a nejkomplikovanější brány (možná bere nejlevnější).
No a pak už jen bbbbbbbzzzzzzžžžžžžuuuviíííí….. ……a v Praze Brrrrrr r r r r. r. Prásk …o dráhu. Jak jinak. Tito piloti jsou prostě testeři podvozků.
